Hrad Český Šternberk

Historie hradu

Povodí řeky Sázavy vyniká nad jiné nejen svými malebnými přírodními krásami, ale i četnými hrady a zámky, jež lemují oba její břehy. Nepochybně mezi nejvýznamnější se řadí Český Šternberk, založený jako raně gotický pevný hrad v letech 1241-1242 Zdeslavem z rodu Divišovců s erbem osmicípé zlaté hvězdy, která pak dala novému sídlu své jméno. Zdeslav a jeho potomci se od té doby psali jako "páni ze Sternberga".

Je pozoruhodné a v české místopisné historii zcela ojedinělé, že hrad Český Šternberk je po dobu téměř osmi století dodnes v držení Sternbergů, tedy rodu někdejšího zakladatele Zdeslava. Honosné středověké sídlo na skále vysoko nad tokem Sázavy tvoří dominantní romantickou kulisu, svědčící o pradávné slavné minulosti.

Zdeslav se ve službách mladého Přemysla, pozdějšího krále Přemysla Otakara II., vyznamenal r. 1253 v bitvě u Olomouce proti vojskům uherského krále Bély IV. a obdržel odměnou od krále rozsáhlá území na severní Moravě, kde založil druhý raně gotický hrad, moravský Šternberk.

Za husitských válek zůstal Český Šternberk mimo dějiště bojových událostí. Jeho tehdejší majitel Petr ze Sternberga sice bojoval proti Žižkovi u Poříčí nad Sázavou i u Sudoměře, padl však r. 1420 v krvavé bitvě pod Vyšehradem. Jeho vdova Perchta z Kravař se rozhodla přistoupit se svými poddanými ke čtyřem pražským artikulím, čímž získala ochranu umírněných Pražanů.

Brzy poté však hrad stihla pohroma. Zdeněk ze Sternberga, zvaný Konopišťský, poručník nezletilého držitele hradu Petra Sternberga, a původně rádce a přítel krále Jiřího z Poděbrad, se v čele Zelenohorské jednoty katolických českých stavů vzbouřil proti husitskému králi. Královské vojenské oddíly přitáhly r. 1467 k Českému Šternberku, hrad oblehly a účinnější bojovou technikou, než s jakou počítali někdejší Zdeslavovi stavitelé, hrad dobyly. Příčinou porážky obhájců hradu snad byl i nedostatek vody a potravin.

Dobytí a zpustošení hradu však brzy vyvolaly velkolepou renovaci a přestavbu celého objektu v pozdně gotickém slohu, přičemž byl po nedávných trpkých zkušenostech kladen důraz především na zlepšení obranného systému. Byla vybudována mohutná kulatá obranná věž a na jižním návrší byla postavena strategicky účelně situovaná břitová bašta. Jednotlivé fortifikační stavby byly navíc chráněny hlubokými příkopy, předělujícími skalnatý hřeben, tvořící svým výběžkem podloží hradu. K této rozsáhlé přestavbě došlo za Petra Holického ze Sternberga a jeho syna Jana na sklonu 15. a v raném 16. století. Hrad v pozměněné účelové a slohové podobě znovu dominoval posázavské krajině, byl rozšířen a pevnější než dosud.

Středověkou podobu si hrad Šternberk uchoval ještě hluboko do 17. století. Byl sice nyní důkladně připraven vzdorovat jakémukoliv nepřátelskému vpádu, k bojovým střetům vedeným středověkou válečnou technikou, však již nedošlo. Hrady totiž postupně ztrácely svůj někdejší strategicko-vojenský význam a stávaly se užitkovými hospodářskými budovami majitelů panství.

Zhoubné dopady třicetileté války postihly nejen hrad a celé panství, především však místní obyvatelstvo. Během rozsáhlého selského povstání, které vzplanulo r. 1627 proti "Obnovenému zřízení zemskému" císaře Ferdinanda II. v oblasti kolem Čáslavi a rozšířilo se do Kouřimska, vyplenili povstalci nechráněný hrad. R. 1640 zde na krátko sídlil hlavní stan nejvyššího velitele císařských vojenských sborů v Čechách, zemského gubernátora arcivévody Leopolda Viléma. A během švédského válečného tažení r. 1648 do středních Čech byla na Šternberku umístěna císařská posádka. Tvořila ji jednotka pěchoty posílená několika oddíly jízdy. Pohybliví císařští dragouni pročesávali okolní prostor mezi Prahou a Budějovicemi a přepadávali švédské oddíly. Přes svou početní přesilu nebyli Švédové schopni dobýt opevněný hrad a mstili se hrozným způsobem v okolních nechráněných vesnicích, kde loupili, vraždili a zakládali požáry. Z obyvatel šternberského panství zbyla po válce sotva třetina, většina statků a domů byla vypálena, zbořena a zpustlá.

Vestfálský mír v listopadu 1648 konečně přivodil klid zbraní a císařští vojáci hrad Šternberk opustili. Brzy poté, již v 60. letech 17. století, zahájil tehdejší majitel panství, Václav Jiří Holický ze Sternberga, rozsáhlou a nákladnou přestavbu hradních interiérů. Jeho záměrem bylo přebudovat staré komnaty strohého středověkého hradu do podoby okázalých sálů a salónů panského sídla ve slohu raného baroka, určených k pohodlnému obývání. Na doporučení svého příbuzného, Václava Vojtěcha ze Sternberga, stavebníka trojského zámku a Šternberského paláce na Hradčanech, povolal milánského štukatéra Carlo Brentana, který vyzdobil stropy a stěny hlavních reprezentačních místností honosnou dekorativní ornamentikou. Barokní přestavba se nedotkla strohého zevnějšku hradu se středověkým opevněním, které již ztratilo svou někdejší funkci, uvnitř však vznikl stylový zámecký interiér, odpovídající dobovému módnímu vkusu. Stavební úpravy dokončil syn Václava Jiřího, Jan Václav, kterým r. 1712 vymřela rodová větev Holických ze Sternberga.

Nastalo stotřicetileté období, kdy na Šternberku se místo starých erbů významných českých rodů začaly objevovat znaky cizí mladé šlechty. Poslední dcera z rodu Holických, Anna Marie Amabilie, se provdala za hraběte Jana Maxmiliána Götze a jejich jedinou dcerou přešel Šternberk sňatkem do vlastnictví rodiny hrabat z Roggendorfu. Koupí pak získal hrad a panství Michal hrabě Čejka z Olbramovic a od jeho syna r. 1795 zemský advokát Ferdinand Hirsch ze Sternfeldu. Hirschova dcera Luisa, provdaná do chorvatsko-maďarské rodiny hrabat Somsichů de Saard, odkázala šternberské panství svému synu Adolfovi, od něhož je r. 1841 odkoupením získal zpět do vlastnictví původního starobylého rodu potomek z větve konopišťské, Zdeněk hrabě Sternberg.

V časovém sledu tohoto mezidobí, kdy na Šternberku vládli příslušníci cizích rodů, došlo k několika stavebním zásahům, které však scenerii hradu poznamenaly jen nepatrně. V polovině 18. století byl vystavěn dvoukřídlý tzv. malý zámek, uzavírající pravoúhle dolní hradní nádvoří. Brzy poté byla kolem jižní kulaté věže na zbytcích středověkých hradeb vybudována rozlehlá vyhlídková terasa, zpřístupněná z hradu prolomením masivní zdi a umístěním přízemních vstupních dveří. R. 1829 byl pak postaven klenutý kamenný most přes jižní obranný příkop a v západním srázném terénu byla zřízena široká příjezdová cesta k jižní terase.

Okolí hradu dodnes zdobí barokní sochy sv. Františka Xaverského, sv. Prokopa, patrona Posázaví, a sv. Vendelína, vzývaného kdysi selským lidem, které nechal v letech 1776-1779 vytvořit z labského pískovce Michal Čejka z Olbramovic.

Nový majitel starého rodového sídla, Zdeněk hrabě ze Sternberga, nijak výrazněji nezasahoval do stavební substance hradu. Byly zde provedeny jen běžné udržovací práce, zejména zajištěním statiky a zpevněním základů. Hrad byl jím r. 1841 převzat zcela prázdný, nezařízený užitkovým nábytkem a zůstal pak po několik desetiletí téměř neobývaný.

Teprve počátkem 20. století za Jiřího hraběte Sternberga byl upraven v trvale obývaný zámek. Byl zřízen důmyslný systém gravitačního vodovodu, zavedeno elektrické osvětlení a prázdné prostory se postupně naplňovaly stylovým mobiliářem a sbírkami artefaktů. Byly zčásti přivezeny z Vídně, kde po první světové válce byl prodán tamní Šternberský palác. Vnější charakter středověkého hradu však zůstal nedotčen, jedinou změnou bylo zřízení kaple sv. Jiří v přízemí válcové bašty na jižní terase r. 1923.

Politické zvraty 20. století poznamenaly svými dopady i hrad Český Šternberk. V r. 1942 byla německými okupačními úřady na šternberský majetek uvalena vnucená správa, což byla ve svých důsledcích zastřená forma majetkové konfiskace. Konec války přivodil navrácení majetku rodu, ale již r. 1949 byl hrad znovu vyvlastněn a přešel jako významný kulturní objekt do vlastnictví československého státu. Dosavadní majitel, Jiří Sternberg, byl Národní kulturní komisí při ministerstvu kultury ustanoven správcem státního hradu. Zemřel r. 1965 a r. 1992 byl pak hrad Český Šternberk v rámci zákonných majetkových restitucí navrácen jeho synu Zdeňkovi.