Historie rodu

Sternbergové řadí se svým původem mezi nejstarší české šlechtické rody. Osmihrotá hvězda jejich erbu, podle mytologie odvozená od hvězdy betlémské, a rodové heslo "Nescit occasum" - nezná západu - se objevují v průběhu staletí celé české historie.

První známý prapředek rodu, Diviš z Divišova, je r. 1130 uváděn jako přítel a rádce knížete Soběslava I. a jakýsi Zdeslav z Divišova, snad Divišův syn, je zmíněn v listině z r. 1167 jako zemský prefekt v Kouřimi. Mezi lety 1218 - 1240 se objevuje další Diviš, syn Zdeslava, který byl purkrabím prácheňským a později královským maršálem. Jeho syn Zdeslav, nazývaný též Zdislav, zakladatel hradu nad Sázavou r. 1241, již užívá přídomku "ze Sternberga".

Za vlády krále Václava I. vpadly divoké hordy Tatarů do Polska a Slezska, porazily r. 1241 německé rytíře v bitvě u Lehnice a pronikly na Moravu až k Olomouci. Podle legendy tu Jaroslav ze Sternberga v čele královského vojska tatarské vetřelce porazil a zahnal je na útěk. Tato bájná událost byla dějepisci v minulosti často zaměňována s historicky prokázanou bitvou u Olomouce r. 1253, v níž Zdeslav ze Sternberga porazil uherské Kumány krále Bély IV., obdržel odměnou od Přemysla Otakara II. rozlehlá území na severní Moravě a založil zde druhý raně gotický hrad Šternberk.

Za husitských válek zůstal Český Šternberk mimo dějiště bojových událostí. Jeho tehdejší majitel Petr ze Sternberga sice bojoval proti Žižkovi u Poříčí nad Sázavou i u Sudoměře, padl však r. 1420 v krvavé bitvě pod Vyšehradem. Jeho vdova Perchta z Kravař se rozhodla přistoupit se svými poddanými ke čtyřem pražským artikulím, čímž získala ochranu umírněných Pražanů.

Významnou osobností evropského formátu ve 14. století byl Albert ze Sternberga (+1380). Tento mimořádně vzdělaný a kultivovaný raněhumanistický mecenáš a významný církevní hodnostář sloužil jako diplomat a důvěrný rádce císaři Karlu IV. a byl postupně jmenován biskupem ve Zvěříně, Litomyšli, r. 1368 arcibiskupem v Magdeburku a primasem Římsko-německé říše. Zasloužil se o zvelebení a vzestup svého rodového sídla Šternberku na Moravě, kde založil klášter řádu sv. Augustina.

V husitských válkách stáli Sternbergové na straně krále a katolické církve, otiskli však své pečetě na listinu, kterou čeští stavové dosvědčovali bezúhonnost Janu Husovi a Jeronýmovi. Petr ze Sternberga bojoval proti husitům u Sudoměře a Poříčí nad Sázavou a padl společně s dalšími třemi Sternbergy v krvavé bitvě pod Vyšehradem r.1420. Aleš ze Sternberga (+1455), nejvyšší zemský komoří, stál opakovaně v čele vyjednavačů krále a jeho snahou bylo přivodit usmíření válčících protivníků. Jeho přičiněním se r. 1440 dohodly obě strany na pražském sněmu „ke křesťanské a bratrské jednotě“ a uzavřely „vzorný mír v celé širé zemi“. Jediný Sternberg, který přijal husitskou víru, byl Smil Holický (+1430), jehož dcera Kunhuta byla první manželkou Jiřího z Poděbrad.

Brzy poté se objevuje na historické scéně proslulý Zdeněk Konopišťský ze Sternberga jako nejvyšší purkrabí v Čechách, vojevůdce a státník, dvorní kavalír císaře Friedricha, vlivný dvořan mladého Ladislava Pohrobka a původně důvěrný přítel Jiřího z Poděbrad. V čele královských vojsk se r. 1442 zmocnil Lužice, když velel tažení proti Friedrichu markraběti braniborskému.

Vedl 1457 památné české poselstvo do Paříže, r. 1461 pak královu dceru Kateřinu k jejímu snoubenci Matyáši uherskému na hrad Trenčín a vysvobodil z obležení císaře Friedricha, kterého ve Vídni tísnili vzbouřenci arcivévody Albrechta. R. 1466 došlo z důvodů mocenských i konfesních k otevřené roztržce mezi králem Jiřím a ctižádostivým Zdeňkem, který se jako císařem a papežem jmenovaný hejtman Zelenohorské jednoty českých katolických stavů vzbouřil proti husitskému panovníku. V následné vnitrostátní válce byl Zdeněk r. 1467 královskými vojsky poražen. Po Jiříkově smrti r. 1471 se neúspěšně pokoušel dopomoci Matyáši Korvínovi usednout na osiřelý český trůn. Když pak došlo k válečnému konfliktu mezi uherským králem a císařem Friedrichem, vydal se jako zprostředkovatel mírových jednání do Raabu a Vídeňského nového města, kde r. 1476 zemřel.

Pozoruhodnou osobností byl také Ladislav ze Sternberga (+1521), nejvyšší kancléř království, renesanční vzdělanec, obdivovatel a mentor umění, který se také svými státnickými činy významným způsobem zapsal do dějin své země. Byl mezi královými dvořany nejbližším důvěrníkem Vladislava Jagellonského a v čele českých stavů dojednal r. 1515 tzv. dynastickou smlouvu o dvojsňatku domu jagellonského a habsburského. Král Vladislav ho pak jmenoval ve svém zastoupení nejvyšším správcem království a také ochráncem a poručníkem mladého krále Ludvíka pro případ, kdyby sám zemřel před jeho plnoletostí. Když se pak po smrti císaře Maxmiliána konala r. 1519 ve Frankfurtu volba nového císaře, odevzdal z pověření a v zastoupení svého krále kancléř Ladislav ze Sternberga český kurfiřtský hlas pro Karla V., krále španělského.

Za vlády císaře Rudolfa II. vystupuje v čele téměř všech státnických jednání této neklidné doby Adam ze Sternberga (+1623), nejvyšší purkrabí český a první králův místodržící. Vedl obtížná a vleklá jednání mezi Rudolfem II. a nekatolickými stavy v čele s Václavem Budovcem z Budova, z nichž posléze vzešel Rudolfův majestát. Historickou majestátní listinu pak ztvrdil autoritou své nejvyšší hodnosti a svým podpisem. Smířlivé jednání a pokročilý věk ho zachránily před defenestrací památného dne 23. května 1618, když stavovští povstalci vnikli do místodržitelské kanceláře na Hradčanech. Dobový zápis se zmiňuje, že Adam ze Sternberga vypukl v pláč, když byl po bělohorské bitvě svědkem, jak císař Ferdinand II. symbolicky odstříhává královské pečeti z listin českých privilegií, což znamenalo zánik českého stavovského státu.

Do třicetileté války nebyly v Čechách používány šlechtické tituly. Byl tu stav panský, jemuž od počátku české státnosti náleželi i Sternbergové, a stav rytířský, šlechta nižší. Teprve Ferdinand II. zavedl v zemi nobilitaci novými, cizími tituly knížecími, hraběcími a svobodných pánů. Sternbergové zprvu odmítali své zařazení na společenské úrovni mladé, pobělohorské šlechty, avšak r. 1661 byli jakýmsi nezvykle kompromisním intimátem císaře Leopolda I., jak je uvedeno v listině, „restituováni do stavu říšských hrabat“, ač takovými v minulosti nikdy nebyli.

Dva současníci z rodu Sternbergů, kteří svým působením zanechali zřetelné stopy v českých dějinách na přelomu 17. a 18. století, byli Václav Vojtěch a Oldřich Adolf Vratislav. Oba mimořádně vzdělaní muži širokého rozhledu, rytíři řádu zlatého rouna, zastávali přední funkce ve správě země. Zatímco Václav Vojtěch, nejvyšší zemský sudí, hofmistr a dvorní maršál, vynikal svým vytříbeným smyslem pro umění, především jako stavebník honosného trojského zámku a šternberského paláce na Hradčanech,

Oldřich Adolf Vratislav zastával hodnost nejvyššího purkrabí a působil jako císařský komisař téměř ve všech vnitřních a zahraničních záležitostech říše. Zachovala se jeho obsáhlá korespondence s císařem i jinými tehdejšími evropskými monarchy.

<

Svým činorodým zájmem o přírodní vědy a umění vstoupili v době národního obrození dva členové rodu do kulturní historie národa.

Učený Kašpar Maria ze Sternberga byl uznávaným geologem, botanikem, především však průkopníkem moderní paleontologie. Výzkumem v různých disciplínách přírodních věd, rozsáhlou vědeckou publikací a praktickým využitím získaných poznatků vytvářel nezbytné podmínky k rozvoji tehdejšího kulturního a hospodářského dění v českých zemích. Byl předním iniciátorem a spoluzakladatelem „Vlasteneckého muzea Království českého“, dlouholetým prezidentem muzeální s polečnosti a svolal do Prahy významný mezinárodní sjezd přírodních vědců a lékařů. Jeho bratranec František Josef ze Sternberga byl svobodomyslný, mnohostranný vzdělanec s neutuchajícím zájmem o vědy a umění, hlavně však o českou historii. Byl mentorem mladého Františka Palackého, založil S polečnost vlasteneckých přátel umění, předchůdkyni dnešní Národní galerie a Akademii výtvarných umění, které věnoval své cenné umělecké sbírky. Kašpar Sternberg poznamenává ve svém deníku r. 1829: „Význam a štěstí národa spočívá v jeho inteligenci, v poznání minulosti a v morálních zásadách.“